Výzkum - Eutanazie

26. listopadu 2014 v 20:53 | Myška
Ahoj všichni,
mám na Vás malou prosbu. :) Dělám do školy výzkum týkající se eutanázie a potřebuju sehnat co nejvíce lidí, kteří mi dotazník vyplní. Zabere Vám to jenom chvilku. Dotazník má 15 otázek a je zcela anonymní. A nemusíte se bát, veškeré údaje budou poskytnuty výhradně ke studijním účelům. Pouze pokud by měl někdo zájem, můžu výsledky výzkumu zveřejnit tady u sebe na blogu. :)

Předem děkuju, za Váš drahocený čas, který budete ochotni mému výzkumu věnovat. :)

 

Kelly Clarkson - Stronger

5. června 2014 v 18:35 | Myška |  Muzika
Včera jsem jí slyšela od jedný holčiny v Hlasu a teď jí nemůžu dostat z hlavy. A tak mi tu teď hraje u učení. :)


Učení, mučení..

31. května 2014 v 13:46 | Myška |  Ze života
Už jsem udělala všechno co se dalo (vykoupala se, oholila si nohy a namazala je krémem, umyla vlasy, vyčistila xicht..) a teď mi nezbývá nic jiného než se jít učit. Ještě si teda snim zeleninovej salát k obědu a možná nalakuju nehty, ale pak už se tomu učení fakt nevyhnu.

Zjistila jsem, že když je mi mizerně, tak mi pomůže, když si jeden den (nebo aspoň část) vymezim k tomu, abych se věnovala sama sobě a dělala všechny ty holčičí věci, abych byla krásná. Nevim jestli to pomáhá, ale na psychiku určitě. Takže je mi líp a i jsem schopná se dneska něco naučit..ale když mně se tááák nechce. :( Nevim co budu dělat příští rok, až budu psát tu diplomku. Ikdyž na tu se docela těšim. Jen mě nebaví tyhle průběžný zkoušky..a to jsem je v prváku tak žrala a byla nadšená.

No nic, dojedla jsem salát, takže budu muset začít.. Jen se o něco líp oblíknu, protože ikdyž venku svítí sluníčko,tak tim otevřenym oknem to docela fouká. A budu se pořádně přemlouvat, abych nešla spát, když mi bude tak hezky teplo. :D Matýsek taky chrupe celej den v posteli. Jak já těm kočkám závidim, že když chtěj, tak můžou celej den proležet a převalovat se z jedný strany na druhou.

Nevíte někdo, jestli ta ginko biloba pomáhá při učení? Někdo říkal, že ho po tom bolí hlava...Přemejšlela jsem, že bych to vyzkoušela.
 


Smůla

30. května 2014 v 20:07 | Myška |  Ze života
Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Taky se Vám někdy tak moc smůla lepí na paty, že byste to nejradši zabalili a schoulili se v tom nejzazším rohu svého pokoje a už nevylezli? Já bych to teď právě nejradši udělala, ale bohužel mám zkouškový, takže se musim učit. Jenže mi to samozřejmě nejde, protože myslim uplně na jiný věci.. Snad to stihnu no, mám ty otázky rozvržený do zbývajících dní, takže když začnu zítra, měla bych aspoň většinu stihnout. Tedy pokud začnu být zase při smyslech.

Každýmu z nás už určitě někdy spadl telefon na zem a ve většině případech to ve zdraví přežil, maximálně s nějakym škrábancem. Jenže když Vám spadne iphone, je to průšvih. Podotýkám, že to taky ve zdraví přežil, jen asi po půl hodině od pádu na něm začalo svítit to světýlko u blesku a nešlo vypnout a telefon se začal zahřívat. I po vypnutí světýlko svítilo. Někdo si řekne, že to je jen telefon, ale bohužel..je to Iphone, je to Apple a poklad mého přítele. Doufám, že to půjde opravit a nebude si kvůli mně muset kupovat novej mobil. Jinak by mě asi sežral za živa...nebyla by dovolená, žádnej výlet nic. Mrzí mě to, možná ani neví jak moc...a ještě víc to, že se mnou kvůli tomu nemluví. Odjel na nějakou akci fotit do Jablonce a celej den se mi prakticky neozval. Možná, že to maj tak nabitý, že nemá čas a nebo je na mě fakt naštvanej. Ale s tim bohužel nic neudělám... Nejhorší je, že na něj pořád myslim a nedokážu se učit, ani se na cokoliv soustředit. Je pryč a nechal mě tu samotnou s mejma myšlenkama, co mě užíraj za živa. Takže pokud všechno dobře dopadne a telefon se opraví, tak můžu říct, že jsem si to fakt musela vyžrat do poslední chvilky..

Pamatujete si ještě šmouly? Byl tam šmoula Nešika. Nic se mu nedařilo, všem všechno překazil nebo rozbil a byl z toho pak smutnej. Jenže ostatní se na něj taky zlobili, přitom za to nemohl, že je takovej nemotora. A já ikdyž se snažim, abych nic nepokazila, tak se mi vždycky něco přihodí. Včera jsem měla den blbec, všechno mi padalo z ruky, byla jsem unavená a nepříjemná a řekla i pár věcí, který jsem tak nemyslela. Je mi to všechno hrozně líto..

Stýská se mi a přála bych si, aby tu přítel mohl být se mnou. Objal mě a klidně mi řekl, že jsem blbá, ale že už se na mě nezlobí. A taky že si nemyslí, že jsem zlá..ikdyž mi to včera řekl, protože jsem plácla strašnou blbost, kterou jsem nemyslela uplně vážně. Nemám ráda to čekání a myšlenky, který se nedaj zastavit. Hlavně ať se ozve a normálně se mnou mluví, ikdyž je naštvanej.. Miluju ho a nemám ráda, když se na mě zlobí.. :(

Asi jinej gang,co?

5. května 2014 v 15:47 | Myška |  Ze života
Vždycky jsem byla jiná. Po několika nevydařených pokusech zapadnout jsem si uvědomila, že i chci být jiná. Být něčím vyjímečná a nejít s davem. Nechci chodit oblíkaná podle poslední módy, kupovat si drahý a zbytečný věci a mít všechno na co si vzpomenu. Nechci poslouchat určitej druh muziky nebo se zajímat o věci, o který se člověk zajímat musí, protože to prostě někdo řekl.

Je důležitý si uvědomit, jací jste a kým chcete být. Ujasnit si, že chcete být sami sebou a za to, že jdete proti proudu si ponesete následky. Být na sebe hrdí, na svoje názory, myšlenky a nestydět se za ně. Jenže to se snadno řekne, ale hůř dělá. Myslela jsem si, že jsem silná. Vždycky jsem to všechno nějak překonala, ale nejspíš ty drobnůstky zanechávaj šrámy na duši. Věříte a jste přesvědčení, že Vás nic nerozhodí. Je Vám jedno co si o Vás ostatní lidi myslí, protože to není důležité. Zajímají Vás pouze lidé, kteří za to stojí. Ale pak najednou bum..Připadáte si jako kdyby tu ochranou zeď, kterou jste si kolem sebe vytvořili, najednou někdo zboural. Ale protože jste nevěnovali pozornost tomu, že se ta zeď tu a tam drolí, odsoudili jste jí k tomu, aby spadla. Tak dlouho Vás něco nahlodává a Vy děláte, že to nevidíte. Řeknete si, že to přejde a fungujete dál. Ale ono to nepřejde...Pokud nejste dost silní. Jenže i zeď toho nejodolnějšího z nás se časem obouchá, začne se drolit a budou z ní odpadávat drobné kamínky..později větší, až se sesype celá.

Najednou si člověk připadá jako nahý. Svět a ochranu kterou si kolem sebe budoval je pryč. Je mnohem snazší na Vás zaútočit a zasadit Vám smrtící ránu. A tak tam sedíte schoulení v klubíčku, rukama objímáte kolena a pláčete.. Jste nešťastní a ptáte se sami sebe: "Proč zrovna já? Proč zase já?". Ale nikdo Vám neodpovídá..a tak čekáte. Na nějaké znamení, vnuknutí myšlenky...na cokoliv, co by Vám pomohlo zmírnit trápení. Nechápete, proč zrovna Vy, kteří nikomu nic neděláte, jste hodní a (opravdu) nepomlouváte, každýmu pomůžete a jste asi až blbý se svou laskavostí..proč si o Vás všichni myslí jak jste nesnesitelní? A lidé se kterými přijdete do kontaktu se s Vámi normálně baví a za rohem hned vymýšlejí, co by o kom strašného řekli.. Říkáte si, proč zrovna Vás se rozhodli všichni odepsat, na základě nějakého předsudku, který nemají nijak podložený. Dozvídáte se, jací údajně jste, ale přitom Vás ten dotyčný ještě ani nepoznal. Nedal Vám šanci mu ukázat, co ve Vás je a raději si převzal názor druhého. Tohle prostě mrzí a bolí...jak se pak člověk má chovat normálně. Ale kdo vlastně určuje to, co je normální? Takže musíte začít zase od začátku a postavit si novou zeď. Stabilnější, silnější a odolnější vůči okolí..

Elton John - Your Song (Piano cover by Jake Coco)

27. dubna 2014 v 21:31 | Myška |  Muzika
K týhle písničce mě přivedl můj přítel, po pár přehráních jsem si jí fakt oblíbila. :) Někdy jsou covery lepší jak originály, někdy ne. Posuďte sami. :)


Bojíte se pavouků?

27. dubna 2014 v 20:38 | Myška |  Ze života
Já teda jo. Strach je asi špatný slovo, je to spíš obrovská fóbie. Už jen ta představa, že příroda stvořila něco tak divnýho (někdy i chlupatýho) s tolika nožičkama. Jo já vim, né každej se povede a kdybychom to brali z pohledu pavouků, tak se jim třeba taky líbit nebudem. Ale narovinu, tohle si příroda klidně mohla odpustit..

Myslela jsem si, že nic horšího než ledová sprcha mě dneska v koupelně nepotká, ale bohužel. Už jsem se oblíkala a sbírala ručníky z pračky, že je dám na topení a v tom na mě z pod jednoho ručníku vykouklo několik nožiček..Normálně to zvládám bez ječení a bez přehnanejch scén, ale teď jsem se tomu neubránila a zaječela. Vycouvala z koupelny a dívala se jak slezl dolů po pračce a schoval se pod podložku u vany. Ááá...bože..kdyby to bylo nějaký jiný zvířátko, tak by mi to nevadilo, ale pavouk? :(

Minule jsem z pokoje slyšela debatu mamky se ségrou. Mamka: "Kde máš toho pavouka?" Ségra: "Támhle nahoře." Asi za deset minut pro mě do pokoje přišla mamka s tim, ať jdu něco udělat s tim velkym pavoukem, co ségře slezl po zdi do postele. Tak jsme se dohodly, že ho vysajem, ale upozorňovala jsem jí, že se říká, že z toho vysavače vylejzaj. U postele jí povídám: "Já odkreju deku, ty ho vcucneš do tý hadice od vysavače a bude to." No a mamka souhlasila. Tak jsem odkryla deku a řikám jí, jestli mi podá ten vysavač a ona normálně zdrhla! Tak jsem ho chtěla rychle vcucnout, ale prostě jak byl velkej, tak ho ani ten vysavač nechtěl pozřít. Nakonec jsem povedlo a já stála ještě asi dvě minuty s tou hadicí vzhůru, abych si byla jistá, že se dostal tam kam měl. Byla jsem na sebe náležitě pyšná, že jsem to takhle ustála a neutekla. Ta představa, že by takovejhle velkej pavouk měl cestovat někde po bytě byla vyjímečně silnější než můj strach. Mamka šla pak vysypat vysavač do koše a rychle zavazovala pytel, když v tom se ozvalo: "Ááá...ono to tam leze!" Posadila si ten pytel s odpadkama na kuchyňskou linku a izolepou se snažila kolem dokola zalepit ten vršek, aby ten pavouk neměl kam utýct. Byla to bezva podívaná. S pavoukem konečně bojoval někdo jinej,než já. :D

A jaký máte zkušenosti s pavoukama vy? Už vám taky překvapili nějaký nepříjemný překvápko?

Jen trošku štěstí, prosím..

26. dubna 2014 v 21:42 | Myška |  Ze života
Nálada se mění po třech dnech, počasí po čtyřech. Nebo se to tak aspoň říká. Ale víte někdo kdy se mění smolný dny na ty šťastný?

Včera jsem na praxi málem způsobila škodu za desetitisíce. Otevírala jsem okno a shodila dávkovač na podlahu. Nevim jestli jsem nepřemejšlela nebo si neuvědomila, že tam je a že bych ho mohla shodit..ale najednou se ozvala strašná rána a přístroj začal ječet co mu síly stačily. No uža..hlavně se mi to stalo ještě před dvouma pacientkama. Přišla staniční se sestřičkou se slovy "No, doufám že jste to rozbila.". Myslim, že nemusim dodávat, že by se ve mě krve nedořezal. Už mi v hlavě lítaly myšlenky na to, kolik to asi stojí,jestli to budu muset zaplatit nebo jestli se to bude nějak řešit. Byla jsem vděčná, že jsem v hodinách o právo dávala pozor a tak jsem věděla,že je sice možný že by to po mně chtěli zaplatit, ale nejspíš ne celou částku. Nicméně, přístroj kvílel dál. Později jsem se dozvěděla, že maj v sobě nějakou záložní baterii, která má zajistit, aby by to fungovalo ikdyby vypadl proud. Nakonec ho vypli, pak ho zapojili a tvářil se, že funguje. Tak doufám, že bude fungovat i dál. Pak už se tomu všichni smáli, ale mně teda bylo psychicky mizerně pořád. Snad si to ten dávkovač přes víkend nerozmyslel..

Den předtím jsem ztratila můj neoblíbenější tyrkysovej šátek s bílejma kytičkama. Koupila jsem si ho k narozeninám a díky mojí nezměřitelný blbosti jsem ho ztratila. Jen nevim jestli někde v parku když jsem ho dávala do bundy, nebo jsem ho nechala někde ve škole a nebo mi ho někdo ukradl. (Šatny se tam sice zamykají,ale krade se tam o sto šest.) Obrečela jsem ho a do teď mě to neskutečně žere. Jo já vim, teď si řikáte, že to byl jenom šátek za pár korun..jenže to nebyl obyčejnej šátek. Vlezla jsem do obchodu a najednou ho prostě viděla, na první pohled jsem se do něj zamilovala a řikala si, že ho prostě musim mít. Byl tak krásnej, jemnej (a né takovej ten kýčovitě křiklavej a strakatej) a ikdyž jsem věděla,že nemůžu utrácet, tak jsem prostě věděla, že bez něj odejít nemůžu. Prostě pro mě byl fakt ten nejhezčí co jsem kdy někde viděla. No a teď už ho nemám.. :( A když jsem si ho chtěla jet do města koupit, protože jsem ho viděla na víc místech,tak ho nikde neměli. Koupila jsem si teda jinej,ale není to ono.. Nezbývá mi nic než doufat, že třeba jednou ho zase někde budou mít..


To je on..takhle je možná vidět špatně ta barva, ale prostě byl fakt hezkej. Takovej jednoduchej. :(

Přítel vyměnil noťas za profi foťák, tak fotí všechno co mu přijde pod ruku. Připadám si jak celebrita, kolem který neustále cvakají papparazi a dokumentují každý jejich krok. Už docela chápu, jak to dokáže bejt otravný, když vás někdo fotí jak smrkáte, jak si oblíkáte ponožky, když se protahujete..apod. Jedinej kocour pózuje bez odmlouvání, jen občas přivře očka kvůli blesku. A protože se taky říká, že kočičí kožíšek zmírní všechna trápení, tak Vám tady ukážu pár fotek toho našeho kočičáka. :)




Stalo se ve vagónu ČD

12. dubna 2014 v 10:11 | Myška |  Na dobrou náladu
Tento příběh jsem dneska zahlédla na facebooku, potom co ho sdílela jedna známá. Musím se s Vámi o něj podělit, přišlo mi to v tu chvíli místama fakt vtipný. :) Ale nevím, jak bych reagovala na místě té babičky....aneb jak dokážou být děti nevyzpytatelné.. :)

V kupé vlaku nás sedělo pět a na další zastávce k nám přistoupila mladistvě vypadající dáma s chlapcem, který jak se později ukázalo - nebyl syn, ale vnouček. Spořádaně jsme oba dva pustili na místa, která i navzdory špinavým oknům umožňovala hezký výhled na ubíhající, takřka jarní krajinu.

Chlapec chvíli pozoroval okolní svět. Ten ho ale omrzel, a tak začal očima těkat po kupé, až ho na stěně zaujala sprejem vyvedená kresba, které jsme si my dospělí ani nevšimli. Na umakartovém podkladu se skvěl červený kosočtverec s čárkou uprostřed. K dokonalému provedení měl daleko, ale malba svůj účel splnila, protože každý bezpečně poznal, o co se jedná. Až na malého chlapce.

"Babí, co je to tam namalovaný?" Pro něj neznámý druh "smajlika" ho zřejmě zaujal.
"Kde myslíš Kubíku?"
"No přece naproti nám, na stěně." Ukázal chlapec na nestydatou malůvku. Na čele jí vyskočila ustaraná vráska. I my ostatní zpozorněli a se špatně skrývanou škodolibostí vyčkávali, jak se ta dobrá žena se zapeklitou situací popere. Prala se statečně.
"To je...to je.." přemýšlela usilovně, čím ukojit vnoučkovu zvědavost, až jí osvítil duch svatý. " To je přece dráček!" zašvitořila s líbezným úsměvem a nás, škodolibce, obdařila vítězoslavným pohledem. Zdálo se, že trapas je zažehnán, atmosféra v kupé se opět uvolnila a všichni přítomní se vrátili ke svým myšlenkám. Ne však chlapec..

Máte někdo recept na zklidnění?

22. března 2014 v 18:00 | Myška |  Ze života
Už asi druhej nebo třetí den se mnou lomcuje vztek. A né, opravdu to není hormonama. Nevím, jestli jsem se blbě vyspala, nebo čim to je....ale je to strašný. Jsem vzteklá až hrůza. Vadí mi když soused řeže motorovkou dřevo, když na mě někdo mluví, když hraje televize, jsem na všechny hnusná... Já nevim no, ale myslela jsem si,že tenhle novej rok bude lepší a zatim to tak moc nevypadá.

Za týden mě čeká znovu praxe a vůbec se mi tam nechce. Nemám na ty lidi náladu. Asi jsem se z podzimní únavy přehoupla rovnou do tý jarní, protože bych furt spala. A nebo je možný, že jsem medvěd a muj zimní spánek ještě neskončil. Pořád si jenom stěžuju a nic mě nebaví. Už nevim co s tim..přece takováhle nemůžu bejt pořád. Proto ani sem moc nepíšu....nechci psát pořád o tom, jak je to všechno strašný, ikdyž to stejně dělám. Jen se snažim počet těchhle článků eliminovat.

Taky přemejšlim nad tématem absolventský práce a nějak si pořád nemůžu vybrat. A už vůbec si nedovedu představit, že bych o něčem napsala 30 nebo 40 stránek čistýho textu. Sice mi slohovky vždycky šly, ale tohle je něco jinýho...zvládla jsem napsat maximálně 15 stránek seminární práce a to i s tou úvodní. Je to šílený a zajímalo by mě jak to nakonec zvládnu a taky jestli se budu pyšnit titulem DiS. za jménem. No, uvidíme..

Kdybyste měl někdo nějakej recept, jak přestat bejt naštvaná na všechno živý i neživý, tak dejte vědět...určitě to vyzkoušim. :)

Kam dál