Červen 2012

Rodina nebo celoživotní sen?

30. června 2012 v 20:56 | Myška |  Ze života
Vždycky jsem si myslela,že je lepší vybírat z více možností.Člověk má tak větší výběr a nemusí se hned rozhodnout.Když jsem si podávala přihlášku na střední školu,tak jsem záviděla ostatním ročníkům,které si mohly podat více přihlášek na střední školu než já.Nadávala jsem a zlobila jsem se,protože jsem sama v patnácti nevěděla,kam se vydám a čím bych chtěla být.Stála přede mnou jedna jediná možnost kterou si vybrat,být si jí jistá a doufat,že to vyjde.

Teď už mám ale po maturitě a podávala jsem si přihlášky na vysokou školu.Radovala jsem se z možnosti podat si víc přihlášek a zvolit si všechna možná zaměření.Radovala jsem se z možnosti,že si můžu vybrat z pestré škály oborů.Podala jsem si přihlášku na všeobecnou sestru a na záchranáře.Když se blížil den přijímacího řízení,začala jsem přemýšlet o tom,že vlastně ještě teď nevím co přesně chci dělat.Doufala jsem,že nějaká vyšší moc rozhodne za mě a vezmou mě jen na jednu školu a tam prostě budu muset jít,protože nebudu mít na výběr.Je to absurdní,protože právě za to právo volby jsem bojovala a teď se mi tolik příčí.

Nejdůležitější rozhodnutí v životě si totiž musí člověk vždycky rozhodnout sám.

Když jsem si podávala přihlášku na zdrávku,toužila jsem po tom,pracovat v nemocnici.Být tím dobrým andělem a pomáhat všem lidem.Starat se o ně,podílet se na jejich léčbě a všechny je zachránit.Někdy v prváku nebo ve druháku u mě nastal zlom a já si uvědomila,že bych chtěla spíše něco adrenalinovějšího.Práci,která nebude každý den stejná,nudná,práci,která mě bude bavit.Záchranář se stal mým jediným cílem a já si byla jistá,že to je to,co chci.Stal se mým životním snem,který mě provázel po zbytek studia.

Ale abych se dostala k tématu.Vzali mě na oba dva obory a já nevím pro který se mám rozhodnout.Mám přítele se kterým bych chtěla zůstat.Do budoucna se k němu nastěhovat a mít s ním děti.Vést s ním spokojený život,plný pohody a lásky.Kdybych si vybrala všeobecnou sestru,tak tohle všechno můžu mít.Než se mi narodí první dítě,můžu dělat v nemocnici a celkově jako sestra budu mít větší uplatnění a více možných pracovních pozic.Problém je ten,že už v nemocnici dělat nechci.Nechci být zavřená mezi čtyřmi stěnami,práce na oddělení mě nebaví,nepohlcuje mě tolik jako ten adrenalin,.který bych mohla zažít.Pokud si vyberu záchranáře,budu mít trochu jinou pracovní dobu a rodinu zvládat nebudu.Jasně,než si pořídím dítě,tak by to šlo,ale co potom?Nechci být jedním z těch rodičů,kteří jsou stále mimo domov.Ikdyž už jsem si takové povolání vybrala..Nechci aby se moje děti musely ptát "Kde je máma?Proč není s námi?".Malým dětem se tohle těžko vysvětluje.K čemu mi bude zajištění rodiny,když mě děti neuvidí.Dárky a značkové oblečení jim to nevynahradí.

Záchranář je opravdu můj velký sen.Mám pocit,že jsem v tomhle životě už obětovala tolik svých snů,že alespoň tenhle poslední si chci splnit.Ale né za tu cenu,že bych měla kvůli tomu v budoucnu ztratit svého partnera.Sestřičky jsou na prvním místě v rozvodovosti v české republice.Je to proto,že jejich partneři často nevydrží jejich velkou pracovní vytíženost a najdou si někoho,kdo na jejich rodinu bude mít více času.Chci dělat práci která mě baví a vím,že pokud mě můj přítel má rád,tak mě podpoří a budeme se oba snažit tuto situaci zvládnout.Snaží se mě podpořit,ale já přesto cítím strach a vidím v jeho očích to,že neví jestli to ustojí,pokud budu záchranářkou.Kdo nic nezkusí,nic nezíská.

Ale jak mám vědět,co si vybrat..když jsem si téměř jistá,že když půjdu za svým snem,tak dříve nebo později toho člověka ztratím..Vím,že v nemocnici budu nešťastná a práce se shání těžko,ale pro dobro rodiny co by člověk neudělal.Někdo by mohl říct,že pokud se to nepodaří,tak se najde někdo další..ale já už nechci hledat někoho dalšího.Asi to je moc,přát si,aby v životě člověku alespoň jednou všechno vyšlo.

..Kdo chce všechno,nemá nic..

Matrix - Zápisník filmového fanouška

5. června 2012 v 19:22 | Myška |  Na dobrou náladu
Pátek: Byl jsem v kině na Matrixu. Super film.

Sobota: Zdálo se mi o Trinity. Mohli by u nás vybudovat ten Matrix. Věděl bych, jak ho používat.

Neděle: Oh, Trinity...

Pondělí: Mám pocit, jako bych byl v Matrixu. Jel jsem ve výtahu s agentem
Smithem. Totiž s panem Novákem z pátého patra, ale až dnes jsem si
uvědomil,že stále nosí ty tmavé brýle.

Úterý: Zeptal jsem se ho na ty brýle. Byl překvapený a tvrdil, že je nevidomý. Na to mu tak skočím!

Středa: Jsou fakt dobří. Do poslední chvilky dělal, že ten natažený drát nevidí.
Radši se koulel až k domovníkovým dveřím, než by se dal zdemaskovat.
To znamená, že zatím jsem v bezpečí. Nevědí, ze já už VÍM.

Čtvrtek: Pan Novák zmizel. Domovník tvrdí, že leží v nemocnici s frakturou.
Předstíral jsem, že mu to věřím. Musím najít Morfea.

Pátek: Dal jsem inzeráty do všech deníků: Pro Morfea. Vím vše a jsem připraven
následovat bílého králíka. Chceš-li se přesvedčit, že zvolím správnou pilulku, čekám tě zítra ve klubu Roxy.

Sobota: Byl jsem v Roxy. Vyvázl jsem taktak. Naštěstí v Čechách jsou i agenti
Matrixu pomalí. Hned jsem ji poznal. Měla totiž červenou sukni. Povedlo se
mi ji překvapit a dal jsem jí pravý hák na čelist. Radši jsem nečekal, až
vstane z podlahy a promění se v agenta. Zmizel jsem zadním vchodem.
Pár jiných agentů mě honilo, ale byl jsem rychlejší. Musím začít trénovat
skoky.

Neděle: Byl jsem ve zprávách na Nově. Prý 'dámský boxer' - idioti, nevědí,o co
všechno se hraje v té hře! Nejsem si jist, jestli už mě nezaměřili. Snad se
mi podaří včas dodelat ten vysílač a naladit se na kmitočet 1.programu.

Pondělí: Další probdělá noc. Nemůžu si dovolit, abych propásl dejavu.

Úterý: Toto je poslední zápis. Podcenil jsem je, právě vylamují dveře.
Jsou s nimi tři agenti, ale nemají tmavé obleky. Jiný kraj, jiný mrav, tihle mají bílé pláště.

Goodbye, the Matrix has got me..

Co to moje nervy chytá? Kurňa,je tu maturita..

5. června 2012 v 19:12 | Myška |  Ze života
Musím Vám s potěšením sdělit,že jsem včera úspěšně zvládla všechny ústní maturitní zkoušky.:) Sice teď ještě čekám na výsledky ze slohovek,abych se dozvěděla známky z českého a anglického jazyka (protože se písemná část musí sečíst s tou ústní),ale věřím,že ty slohovky dopadnou dobře.Z ošetřovatelství mám za 1 a z praxe za 2.

Ikdyž je pravda,že ze slohovky z češtiny mám docela strach.Vybrala jsem si úvahu a nakonec mám pocit,že zrovna v ten den se mi ta úvaha nepovedla a že jsem nedodržela zadání.A z angličtiny jsem na tom podobně.Tam si nejsem jistá tím,jestli byly oba dopisy neformální nebo jeden formální a druhý neformální.Takže ve skutečnosti si tím jistá zas až tolik nejsem. :( Výsledky budu vědět až příští úterý,takže do tý doby budu mít pořád nervy nadranc.Ale zase si říkám,to nejhorší je za mnou a kdybych si měla znovu napsat slohovky,tak to je pořád lepší než opakovat ústní nebo didakťák. :)

Konec špatný,všechno špatné..?

3. června 2012 v 12:02 | Myška |  Ze života
Lepší završení tohoto týdne jsem si opravdu nemohla přát..Ráno jsem se probudila s pocitem,že se o mě pokouší pořádná chřipka a vadilo mi uplně všechno,co kdo udělal nebo řekl.Dokonce i to,že se na mě někdo podíval nebo se v mojí blízkosti pokoušel dýchat..

Nevím jak je to možné,ale vyústilo to v totální psychické zhroucení s jakoukoliv nemožností s tim něco udělat..Doma jsou přesvědčení o tom,že to je tím,že zítra maturuju a že mi prostě jenom ruply nervy.Možná to tak je,možná ne.Sama totiž přesně nevím,co mi je a co se přesně se mnou děje.Kdybych totiž měla nervy z maturity,tak to vypadá trochu jinak a stresovala bych se.Já mám spíš opačnej problém - nejsem nervní ani trochu.Vim,že to neni dobře,že to je většinou předzvěst něčeho špatnýho,ale já to prostě nijak neovlivnim.Buď jsem se nějak vnitřně smířila s tím,že mě to stejně nemine,takže už s tím stejně nic nezmůžu nebo mi cvaklo a muj mozek se rozhodl se na jakoukoliv přípravu vykašlat.Je pravda,že si myslim,že to co jsem se nenaučila za celý čtyři roky se za ten tejden prostě nenaučim.Ale můžu to nějakym způsobem aspoň oprášit..Nicméně,už druhej den mi něco našeptává,že je to všechno zbytečný.Všechny ty nervy a honit všechno na poslední chvíli.Takže jsem,ač opravdu nechtěně,zaujala postoj,že se s tim stejně nedá nic dělat.

Uvědomuju si,že tohle neni ten správnej přístup a že bych se měla snažit se do toho aspoň přinutit,ale opravdu to nejde.Sedim nad tim,koukám do toho a mám pocit,jako by to bylo všechno psaný nějakou cizí řečí.Jednu větu čtu nejmíň 10x a pořád mi nedochází jakej má význam.

Je to špatný.Cítím to.Mám zlou předtuchu,že to tohle skončí špatně..