Březen 2013

Simple Plan ft. Natasha Bedingfield - Jet Lag

31. března 2013 v 17:19 | Myška |  Muzika
Miluju Simple Plan :) A tady je jedna z jejich úžasnejch písniček. :) :-*


Štěstí! Co je štěstí?

31. března 2013 v 17:16 | Myška |  Ze života
Muška jenom zlatá,
která za večera
kol tvé hlavy chvátá;
oblétá ti skráně,
v kadeři se skryje,
v dlaně hlavu skládáš,
ruka utlačí je.
(Adolf Heyduk - sbírka Dědův odkaz)


Co je to vlastně štěstí? Je to jakýsi stav duševní i fyzické pohody, kdy v nás nějaký podnět vyvolá příjemné pocity a nám se zdá, že je všechno najednou krásné a veselé. Každý z nás si pod tímto pojmem představí něco jiného..Někomu stačí ke štěstí když svítí sluníčko, někoho přítomnost blízkého člověka, někdo je šťastný za pytel peněz, někoho neudělá šťastným nic..

Štěstí je potvůrka vtrkavá, na chvíli se u vás zastaví a stačí málo a už zase letí pryč. Ikdyž se to bojím přiznat, myslím, že teď jsem šťastná. :) Umím se radovat z maličkostí..sluníčko mě nabíjí energií a dobrou náladou, dokáže mě potěšit to, když se na mě někdo v autobuse usměje..Mám radost z takových obyčejných chvil, které na druhou stranu znamenají mnoho. A pak..je tu ještě něco..nebo spíš někdo..kdo mi vykouzlí úsměv na rtech každý den. Je to fajn vědět, že je na světě někdo, pro koho jste důvodem k radosti a že mu na vás záleží.. :)


Jak si udržet zdravou hladinu šílenství

29. března 2013 v 13:24 | Myška |  Na dobrou náladu
Není nad to se občas odreagovat a chovat se jako naprostej blázen..aniž by jste museli někomu něco vysvětlovat. :) Tady je pár tipů, jak z toho dnešního světa uplně nezcvokatět. ;)

1.V čase obědové přestávky se posaďte do svojeho zaparkovaného auta,nasaďte si sluneční brýle a miřte fénem na okolo jedoucí auta.Sledujte,jestli zpomalí.
2.Zavolejte na svůj vlastní záznamník a zanechte si vzkaz bez toho,aniž by jste se pokusili změnit váš hlas.
3.Trvejte na tom,že vaše e-mailová adresa je: Xena-Warrior-Princess@vasefirma.com nebo Elvis-the-King@vasefirma.com.
4.Vždy když vás někdo o něco požádá,zeptejte se ho,jestli si k tomu přeje hranolky.
5.Přemluvte svoje kolegy,aby se k vám přidali v synchronizovaném baletě na židlích.
6.Postavte odpadkový koš na váš pracovní stůl a přilepte na něj štítek - příchozí pošta.
7.Vytvořte si fobii ze sešívaček.

Chaloupko, kdo v tobě přebývá..

28. března 2013 v 23:24 | Myška |  Ze života
Kdo by to byl řekl, že v zapadlym koutě jedný obce, ve žlutym domečku, v bytě s pokojem v podkroví..budu jednou šťastná. :)

Když jsem byla malá, jezdili jsme skoro každej víkend na chatu a pak na celý dva měsíce o prázdninách. Jezdila jsem tam docela ráda, když jsem věděla, že tam budou i děti od sousedů a budeme spolu všichni moct blbnout u řeky nebo běhat po lese. Ale postupem času tam jezdili pořád míň a míň a já tam víkendy trávila sama a nebavilo mě to tam. Proto se pro mě velký prázdniny stávaly naprostym šílenstvím, protože jsem tam byla sama a neměla si s kym hrát. Ikdyž jsem byla vždycky dítko, který se dovedlo zabavit samo..ty dva měsíce byly hrozný a já tam byla nešťastná. Babičku to hrozně mrzelo a říkala mi, že tu chatu prodají, protože se mi sem stejně nechce jezdit a nejsou peníze na to, aby se dala opravit. Brala jsem to tak, že chtějí abych měla výčitky svědomí a snaží se mě donutit, abych tam jezdila..

Osvícení

24. března 2013 v 19:54 | Myška |  Ze života
Já vám něco řeknu..právě jsem asi dosáhla totálního osvícení a uzřela krutou realitu. To dobrý na tom je, že bych měla bejt ráda, že jsem vůbec k něčemu takovýmu dospěla. A to špatný, že to fakt bolí..

To je tak, když prožijete pár nevydařenejch vztahů a řeknete si,že už se na to vykašlete a budete si žít spokojeně dál, aniž by jste nějakýho toho chlapa potřebovali. Jenomže člověk míní, příroda mění. Takže to stejně vždycky nakonec dopadne tak, že se vám nějakej před očima vyloupne a vy na něj nemůžete přestat myslet. Vaše přesvědčení je najednou fuč a názory za kterejma jste si stáli vám najednou z dálky mávaj. Nicméně vám to nijak nevadí a jste spokojení. Začíná to nenápadně..vzájemný poznávání, povídání, procházky, společnej smích a než si to stačíte uvědomit, zjistíte, že se vám ten člověk dostal pod kůži. Jak čas plyne, povídáte si o všem možnym a je vám strašně fajn. Když čtete smsku přiblble se u toho usmíváte a je vám jedno že se všichni dívají. Chtěli by jste trávit s tím člověkem více času, ale víte, že to nejde. A když se nevidíte dýl, staví to mezi vás neviditelnou zeď..jakoby jste se navzájem vzdalovali. Najednou zjistíte, že ten druhej to celý vnímá asi trochu jinak než vy, právě kvůli tomu času.

Jenže co mám dělat, když vim jak to cejtim, ale nevim proč i přes to všechno..Proč to necejtim tak jako ten druhej? Jsem schopná vydržet hodně, když o toho člověka stojim. Nic nevzdávám hned, protože o tom to neni. Nikdo si neudrží vztah, když při prvním problému vycouvá a nebo při první hádce uteče. Tohle je chování duševně nevyzrálýho člověka. Všechno je to o tom držet při sobě. V dobrym i zlym, vzájemně se podporovat, důvěřovat si a domluvit se. Zastávám názor, že pokud dva lidi chtěj a snažej se, tak zvládnou všechno. Ale moje odhodlání nestačí..

Na tohle všechno vždycky musej bejt dva..

Vlak života

21. března 2013 v 18:35 | Myška |  Téma týdne
Tím, že se narodíme, nastupujeme do onoho pomyslného vlaku života. V průběhu různých cest poznáváme své okolí, utváříme se, hledáme si přátele..Naše osobnost se mění, vytváříme si názory a zaujímáme postoje, které uznáváme na základě našich dosavadních zkušeností.

Když jsme malí,jsme otevření vůči světu. S chutí poznáváme nové věci, barvy, vůně, nová místa. Toužíme po uspokojení naší touhy po vědění. Svět vidíme buď černě a nebo bíle, není nic mezi tím. Je spousta věcí, které nás dokáží ovlivnit a vyvolat v nás nové neznámé pocity. Naše představy o životě jsou pohádkové, nic a nikdo nám je nemůže vzít. Věříme, že všechno bude jednou tak jak jsme si to vysnili. Chceme se stát princeznami nebo učitelkami, kluci zase popeláři nebo policisty. Jsme hloupoučcí a krásně nevědomí.

Jak člověk dospívá, začne si uvědomovat, že život není jen touha být princeznou nebo stát se popelářem. Je to něco mnohem víc..Na každé stanici,na které vlak zastaví se utváří naše osobnost. Sbíráme zkušenosti a nové dojmy, které nám pomáhají poradit si s dalšími situacemi které nás potkají. Poznáváme lidi, kteří si k nám přisednou a povídají si s námi, někteří vystoupí a už více se nevrátí. Prožíváme první lásky, budujeme nová přátelství a pokládáme základní kameny naší budoucnosti. Všechna zastavení symbolizují náš další krok v životě nebo nějaký zlomový bod. Někdy zůstaneme bezradní a bojíme se požádat své blízké o radu, protože se obáváme toho co by nám odpověděli. Ale právě od toho tady jsou. Jsou to naši strážní andělé, kteří u nás věrně budou po celou dobu a nikdy nás neopustí. Rodina, přátelé, láska a pochopení...to je to co potřebujeme, abychom byli schopni svou cestu zvládnout. Často se stává, že si k nám přisednou zlí lidé, kteří nám chtějí jen škodit a cestu nám pěkně znepříjemnit. Máme pak pocit, že jsme zůstali sami a že nás nikdo nechápe..protože je všechno jen zlé. V tento moment se vracíme v myšlenkách zpátky k dětství a vzpomínáme, jak nám bylo fajn a byli jsme bez starostí. Důležité je, abychom v tom vlaku štěstí a naděje našli lidi u kterých si budeme moct být jistí,že s námi zůstanou v dobrém i zlém. Opatrovali je a chránili jako svůj největší poklad, protože každá chvíle je jedinečná a neopakovatelná..a netrvá věčně..

Proto bychom se měli snažit si tu svojí cestu vlakem co nejvíc užít. Usmívat se a z okna zamávat těm,kteří v našem životě nemají místo. Otevřít své srdce lidem, co za to stojí a které máme rádi. Poučit se z vlastních chyb a jít životem hrdě dál s pocitem, že jste na sebe pyšní..Protože jen na nás záleží kam nás vlak zaveze..

Někde, kde to známe jen my..

20. března 2013 v 20:32 | Myška |  Ze života
Víc tequily. Víc lásky. Víc čehokoli. Víc je prostě lepší.

Teda jak kdy..Znáte ten pocit,když se cítíte úplně na dně, bezradní a nevíte jestli směr, kterým se ubírá váš život je ten správný? Určitě ano..ale nejhorší je,když se u vás tenhle stav objeví ve chvíli,kdy jste už uprostřed cesty a není cesty zpět. Přemýšlíte, jaké by to bylo, kdyby jste se vrátili, udělali něco jinak nebo co bude, když svou cestu dokončíte. Snažíte se zastavit, získat čas na rozmyšlenou, ale přes to všechno si uvědomujete, že čas neúprosně běží a každá další chvíle jen prodlužuje vaše trápení..

Ale ve chvíli, kdy máte pocit, že už nemůžete dál a chcete všechno vzdát nastane zlom..Prožijete něco, díky čemu si náhle všechno uvědomíte. Dřívější obavy jsou pryč a vy si uvědomíte, že práce kterou děláte, je to, co opravdu chcete. Naplňuje vás a chvíle, které se vám naskytnou vám dají neuvěřitelně moc..jsou plné emocí. Prožíváte osudy lidí, kteří potřebují vaši pomoc a jdou vděční za všechno co pro ně děláte. Ten úsměv, slzy v očích a vřelý stisk ruky...Ten úžasnej a skvělej pocit, kterej máte z toho, že něco dáváte druhým, je k nezaplacení. V tu chvíli víte, že to co děláte je správné a že by jste se nerozhodli nikdy jinak. Protože kdo tohle poznal, chce to prožívat dál.

Když už znáte své místo v životě, nastolí se vám v duši klid. Všechno je najednou jasné a i překážky jako by se zdály menší..Jste plní energie a odhodlání. Ale na jak dlouho? Proč ikdyž člověk občas něco opravdu chce, dostaví se ten náhlý pocit nejistoty? Jako by mu jeho vnitřní já našeptávalo, že někdy prostě chtít víc nestačí.. Znovu jste sraženi na kolena a utápíte se ve své nejistotě..Není to jen o tom umět znovu vstát,ale také mít podporu druhých, kteří vás zachytí když budete padat.

Všichni potřebujeme někoho nebo něco co nás stále bude hnát vpřed a nedovolí nám upadnout..a když upadneme, pomůže nám vstát.