Chaloupko, kdo v tobě přebývá..

28. března 2013 v 23:24 | Myška |  Ze života
Kdo by to byl řekl, že v zapadlym koutě jedný obce, ve žlutym domečku, v bytě s pokojem v podkroví..budu jednou šťastná. :)

Když jsem byla malá, jezdili jsme skoro každej víkend na chatu a pak na celý dva měsíce o prázdninách. Jezdila jsem tam docela ráda, když jsem věděla, že tam budou i děti od sousedů a budeme spolu všichni moct blbnout u řeky nebo běhat po lese. Ale postupem času tam jezdili pořád míň a míň a já tam víkendy trávila sama a nebavilo mě to tam. Proto se pro mě velký prázdniny stávaly naprostym šílenstvím, protože jsem tam byla sama a neměla si s kym hrát. Ikdyž jsem byla vždycky dítko, který se dovedlo zabavit samo..ty dva měsíce byly hrozný a já tam byla nešťastná. Babičku to hrozně mrzelo a říkala mi, že tu chatu prodají, protože se mi sem stejně nechce jezdit a nejsou peníze na to, aby se dala opravit. Brala jsem to tak, že chtějí abych měla výčitky svědomí a snaží se mě donutit, abych tam jezdila..


Jak šel čas a já jsem dospívala, přicházely první lásky, pevnější přátelství a mně se víkendy na chatě staly přítěží. Chtěla jsem lítat s kamarády venku nebo randit s klukama, ale musela jsem prostě jet. A vždycky když jsem si někoho našla a na ty velký prázdniny odjela, tak se ten "vztah" rozpadl, protože jsme se neviděli a nebyl tam signál.

Když jste chtěli někomu zavolat nebo napsat zprávu, museli jste vyběhnout na kopec...stát na jedný noze a nehnout se ani o fous...a to nemluvim o tom,když se obrátil vítr...signál byl fuč..

Později mi začalo docházet, jak je to tam strašně fajn..Byl tam klid, všude kolem lesy, čerstvej vzduch..ideální místo na relax a odpočívání. Nikdo vás nemohl stíhat na telefonu a chtít po vás dělat zbytečný věci..Bylo tam prostě nádherně. Začala jsem si toho tam vážit..ale asi až moc pozdě..Bohužel, to co jsem si myslela, že bylo jen vyhrožování, se stalo skutečností.. Když děda umřel, tak babička už nebyla schopná táhnout barák a zároveň byt. Bylo potřeba udělat novou střechu, nahodit novou fasádu..chata se prodala.. Koupil jí chlápek, kterej je teď zavřenej, protože bral úplatky..kam až člověk může z místostarosty spadnout..

Jako malá jsem chtěla žít ve velkoměstě a mít rušnej život a aby se pořád něco dělo..ale teď se mi hrozně stýská. Ráda bych se odstěhovala někam do nějaký malý vesničky, kde bydlí jen pár lidí a všude kolem je klid a příroda. Odpočinout si od toho, že člověk pořád někam jen spěchá..na chvíli zastavit čas..Teď se mi částečně moje přání splnilo. Z paneláku a sídliště plnýho našich "přívětivejch spoluobčanů" jsme se přestěhovali do takový jakoby vesničky. Ikdyž místní jsou na tohle hákliví a stojí si za tím, že je to obec. :) Je tu o něco klidněji než ve městě a hlavně mi tu konečně nikdo neřve pod okny..až na toho sousedovic blbýho psa. Ten vyje ve dne v noci. Což je asi jediný mínus tady..a taky to, že se tu pořádně nedá nikam jít na procházku. Zatím jsem tu nenašla místo, na který bych si v klidu mohla zajít a přemýšlet..

Tady je pár fotek z místa,kde jsme měli chatu. :)

Naše stará dobrá chaloupka :)


Střela


Člověk by si měl vždycky vážit toho co má. Někdy si to prostě neuvědomujeme, že to co máme, má tak obrovskou cenu. Tak jako tohle místo plné vzpomínek..životních příběhů a neopakovatelných zážitků..Navždycky zůstane v mym srdíčku..
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama