Září 2013

Bez názvu

29. září 2013 v 19:33 | Myška |  Ze života
Přála bych si alespoň jeden den být v kůži toho chlápka co hrál Nicolase Cage ve filmu Next. Dopředu bych věděla jak se lidi zachovají, co udělají, co řeknou a třeba bych i věděla proč. Dokázala bych vytušit jejich úmysly a měla bych čas na to, vymyslet si přiměřenou obranu. Slepě bych netápala temnotou a nenarážela do tlustých zdí toho divokýho labyrintu.

Zajímalo by mě, proč zrovna já jsem tak blbá, že nedokážu odhadnout lidi. Ikdyž mě moje okolí varuje, že je někdo divnej, pomlouvá, ubližuje druhejm nebo druhý jenom využívá, tak já na to prostě nedám.. Jenže pak nestačim zírat. Ale čí je to vina,že jo...moje. Můžu si za to sama.

Nejhorší je, když si myslíte, že někoho dobře znáte. Nebo aspoň tak nějak z větší části... a pak se něco stane a vy máte pocit, jakoby jste toho člověka viděli poprvé. Najednou před váma stojí někdo jinej. Má jiný názory, jinak myslí, touží po něčem jinym a vám jenom spadne brada. Nechápete a říkáte si: "Proč taková změna? A takhle najednou..z ničeho nic.." Cejtíte prázdnotu. Zajímalo by vás,proč se k vám člověk, kterýmu jste se snažili ze všech sil pomoct a podporovat ho, chová najednou tak odtažitě a nepříjemně. Jenže vám nikdo neodpoví a nezbejvá nic jinýho než čekat...

Nejhorší je na tom všem ta bezmoc..

Matýsek

20. září 2013 v 22:37 | Myška |  Ze života
Rozhodla jsem se, že se s Váma podělim o pár fotek, jak muj drahej kočičí drobeček vyrůstal...až do doby kdy se z něj stal velkej kočičák. :) Mám ho už asi tři a půl roku a je to takový moje chlupatý štěstí. Občas sice zlobí, ale kdo ne, že jo. A když si pomyslim, že ho chtěli utopit, protože ho neměli kam dát...no hrůza. Takže takhle se stal právoplatným členem naší rodiny. :)

Tohle je jeho úplně první fotka, když jsme si ho nesli domů. :)

Život na vesnici

19. září 2013 v 19:06 | Myška |  Téma týdne
Jako malá jsem si představovala, že budu žít ve velkoměstě. Třeba někde v LA nebo New Yorku. Snila jsem o životě, ve kterém budu bydlet v centru všeho dění a budu mít všechno na dosah ruky. Ale časy se mění..

Každý prázdniny jsem jezdila s rodinou na chatu asi 45km od Karlových Varů. Bylo to místo, kde lišky chodily dávat dobrou noc, všude kolem lesy, žádný kamarádi a už vůbec žádnej signál. Nechtělo se mi tam, protože to pro mě představovalo dva měsíce nudy na malý vesničce, kde se nic neděje. U sousedů pořád kokrhal kohout, v okolí štěkali psi a jediný vzrůšo bylo, když mě píchla včela do nohy. Nechápala jsem, že se tam může někomu líbit nebo že by tam chtěl někdo dokonce žít.. Při pomyšlení na to, že bych celej život trčela v týhle zapadlý díře se mi příčilo jak nic na světě.

Ale teď postupem času zjišťuju, že bych si to dokázala představit. Mít domeček někde na vsi, kde by bydlelo jen pár lidí a byl by tam klid. Okolo sebe bych měla přírodu a mohla tak utýct od těch všech starostí a mít se kde odreagovat. Ikdyž vim, že na vesnici neni život jednoduchej.. Ale nedovedu si představit, že bych tam měla slepice, králíky, kozu a všechny možný další zvířátka. To zase ne.. Ale řekla bych, že je tam líp. Jako malá jsem to nedokázala ocecnit, ale teď vim, že bych tam byla spokojená. Život ve městě je poněkud moc hektickej..

Tady je odkaz na článek, kterej jsem psala na blog o životě na tý malý vesničce už dřív. :) Je tam i pár fotek, tak se můžete mrknout.


Díky,díky,díky..

15. září 2013 v 21:45 | Myška |  Ze života
..a ještě jednou díky mýmu drahýmu milovanýmu. :-* Ukázalo se, že muj počítačovej drobeček neni tak vážně nemocnej jak jsem si myslela. Ségra na něm nejspíš něco jenom blbě zmáčkla a tak ten zvuk zněl divně. Přitom jsem prolezla celej pc,abych přišla na to, co s tim je, ale bez úspěchu. Mít doma ajťáka se prostě hodí.

A ještě ho musim pochválit za to jak se o mě stará. Mám teď doma skoro plnej kamión papírovejch kapesníčků, citrónku, polívky na zahřátí a dokonce i moje milovaný polomáčený sušenky. Je prostě úžasnej. :)

Jinak k tomu dnešnímu 1/2 maratonu. Nikam jsem nejela. Je mi hrozně blbě, nejspíš jsem tu virózu, která se o mně pokoušela minulej tejden přechodila a teď se to vrátilo. Teče mi z nosu jak z vodovodního kohoutku, klepu se jak ratlík a asi mám teplotu. No, zkrátka jsem se tomu nevyhla..ale hlavní je, že můžu koukat na filmy beze strachu, že se mi muj modrásek rozsype a hlavně už to v něm nekuňká. Už jenom nějak zařídit, abych se mohla vidět častěji s L. a budu spokojená.

Kdyby nám tak vyšel ten náš společnej plán, to by byl učiněnej ráj.. :)

Potřebuju si postěžovat..

12. září 2013 v 20:23 | Myška |  Ze života
Asi mi někdo narušuje mojí karmu..nebo já už nevim. Protože jinak by nebylo možný, že se mi kazí uplně všechno. Nejhorší teda je to, že mi nějakym záhadnym způsobem odchází muj modrásek (noťas). :( Dělá si co chce, funguje si kdy chce, otevře si soubor kterej se mu líbí, místo zvuku to v něm občas kuňkne..To je strašný. Nemám ho ani rok a při představě, že by mi odešlo moje drahý miminko do věčnejch lovišť, se mi chce brečet. Čekám, že ho zejtra zapnu a už třeba ani nenaskočí..

Další věc co mě štve je, že nemůžu najít žádnou brigádu kterou bych mohla skloubit se školou, když jezdim ze školy pozdě večer. Nejradši bych šla na půl úvazku do nemocnice, ale to pak zase nebudu moct skloubit s praxí, kde musíme mít 100%ní docházku. A ve škole mi individuál prej nepovolej, protože nemám rok praxi a nejsem ani těhotná. Velký ÁCH JO. Takže se každej měsíc děsim, jestli si budu moct zaplatit paušál a zaplatit jízdný. A přemejšlim nad tim, jestli si koupim sušenku nebo radši pojedu autobusem..

Jinak dneska, v tom uplně největšim slejváku mi ruply i moje druhý boty, který zatim úspěšně odolávaly všem nástrahám. Takže prostě fakt děs. Samozřejmě teď bude hnusně skoro pořád a já už jsem takhle nachcípaná, takže netušim jak dlouho to takhle vydržim. A to mě čeká v neděli Ústeckej 1/2 maraton, takže jestli bude lejt a já tam budu v těchhle botech, tak myslim že budu mít pořádnou chřipku. (Né opravdu nejsem takovej blázen, abych to běžela, budu tam jako dobrovolník.)

A pak.. taky mě to neuvěřitelně točí doma. Tenhle byt je pro čtyři lidi prostě malej. A zjišťuju že na ně víc vyjíždim a hádám se. Vadí mi cokoliv co po mně chtěj a jsem protivná i na malou ségru. Já bych tak moc chtěla mít svuj klid. Bejt ve svym a neřešit, že kocour zase něco provedl.. (shodil květináč, okousal kytku, roztahal ponožky po bytě, rozbil hrneček..) Nebo že jsem byla moc dlouho venku, že jsem si vybrala tu nejhorší školu a že jsem totálně neschopná... Aspoň na chvíli mít od všeho pokoj. Celý prázdniny jsem s nima byla zavřená pod jednou střechou, nikam jsem nejela a jenom se s nima dohadovala kvůli kocourovi a dalším prkotinám. Neodpočinula jsem si a věčně musela poslouchat nějaký dohady. Už mě to fakt nebaví, mám toho dost.. A už fakt nevim co mám dělat..

Dnešek byl fakt hardcore..

10. září 2013 v 18:55 | Myška |  Ze života
Začalo to tím, že jsme jely s Kejtý do školy už na osmou, protože nikdo nevěděl, jestli nám začíná škola od osmi nebo až od dvanácti. Bylo to totiž v rozvrhu tak nějak chaoticky přeškrtaný a každej říkal něco jinýho. Ať žije blázinec..fakt jo!

Ale tak to bylo ještě dobrý..pak jsme měli dvě hodiny ošetřovatelství v komunitní péči, kdy ta sestra říkala snad za každym druhym slovem "zdraví". Tak jako někdo řiká "vole", tak ona pořád opakovala tohle. A pak nastaly dvě hodiny chirurgie s Dr. Slizounem. To je tak děsnej doktor..slizkej, egoistickej a namyšlenej pitomec, kterej si myslí bůh ví co. Je ještě víc protivnej než byl minulej rok a hodiny s nim jsou nesnesitelný, strašně se vlečou.. Naštěstí jsme to taky přežily, ale když jsme dobíhaly na nádraží vlak na červenou, tak nás málem srazil autobus a začal troubit. Sice byl daleko od nás, ale vyděsil nás tak, že jsme málem na místě dostaly infakrt. To už jsem myslela, že nejhorší je za náma, když v tom si Kejtý ve vlaku ironicky řekla: " Ten vlak by mohl mít zpoždění, mohli bychom někde čekat.." .. no a co se nestalo, že jooo...vlak za Ústím zastavil a pani nám z mikforonu ohlásila zpoždění vlaku z důvodu výluky na trati. To už jsem myslela, že jí zastřelim.. :D

A pak mi málem ujel bus, kterej jsem musela dobíhat..a při představě, že bych měla jít znovu na červenou se mi udělalo mdlo. Doma mě čekalo přivítání v podobě roztahanejch ponožek po pokoji - Můj nejdražší, jedinej a milovanej kocourek evidentně neměl nic jinýho na práci, než je všechny roztahat z topení všude kde to šlo. Pak když jsem si chtěla odpočinout, začal slejvák jako blázen a nějakej pitomec začal řezat dřevo motorovkou. No kterej normální člověk v takovym slejváku bude řezat dříví? Too už na mě bylo moc.. protože s tim, už jsem nebyla schopná nic dělat...takže nezbejvalo než počkat, než nastane relativní klid.

Kejtý si to u mě ale vyžehlila dnešním blbnutím a písničkama. Takže se na ní asi zas tolik zlobit nebudu...Díky ní jsem si po dlouhý době poslechla od No Name - Nie alebo Áno a od Žlutýho psa - Modrá. Takže ten den má i svý pozitiva noo...a taky jsme se při tom čekání zabavily focením dalšího milionu fotek, do naší už tak bohatý sbírky. :) Nejsou upravovaný, ale rozhodla jsem se, že sem nějakou dám.

Jedna z mála hezkejch a normálních fotek co spolu máme. :D

Když Kejtý prosí o milost, abych jí přestala trápit s anatomií :)

Potrat

4. září 2013 v 20:35 | Myška |  Téma týdne
Myšlenkou plánovaného či neplánovaného rodičovství se zabývá stále větší počet mladých dívek. Stoupá počet nezletilých matek, které nejsou zajištěné, studují, žijí u rodičů a o budoucím životě nemají ani potuchy. Nejsou schopny se postarat samy o sebe, natož o malé dítě, které vyžaduje velkou péči. Někteří mladí si to ani neuvědomují a pořídí si malého drobečka, aniž by tomu měli uzpůsobené svoje životní podmínky a mohli mu dopřát vše co potřebuje. Často pak dochází k tomu, že mladí rodiče nejsou připravení nést takovou zodpovědnost a dítě skončí někde v ústavu.

Další skupinou jsou slečny, které sexuální život moc neřeší a jsou přesvědčené, že když si kluk "bude dávat pozor", tak se nemůže nic stát. Stejně tak si někteří myslí, že při prvním pohlavním styku nemůžou otěhotnět. Což je blbost. Jenže pak mnohé z nich narazí...vynechá jim menstruace a tak jsou donucené zajít ke svému gynekologovi, který jim potvrdí, že jsou těhotné. V té chvíli vyvstává otázka.. co teď? Je důležité se k tomu postavit čelem a uvažovat jako dospělý člověk. Především to probrat se svým partnerem, týká se to přece i jeho. Otázkou je, jak se k tomu vaše druhá polovička postaví. Ty, které mají štěstí a milujícího partnera, se rozhodnou si mimčo nechat a společně začnou plánovat co dál. Ale co ten zbytek?

Bohužel, je stále dost případů, že se chlap zděsí a uteče. Protože na to ještě není připravený a nechá v tom ženskou ať si to vyřeší sama. Popřípadě jí dá ultimátum, že si to musí nechat vzít, jinak je mezi nimi konec. Jenže v tu chvíli se vám v hlavě vyrojí milion otázek.. Chci to dítě? Zvládnu se postarat o sebe i o dítě bez chlapa? Nebo mi záleží víc na vztahu s partnerem kterého nechci ztratit? Budu mít ještě možnost mít děti, když půjdu na potrat? Pokud je člověk mladý, dá se pochopit, že rovnou uvažuje nad možností potratu. Ale dalo se tomu přece předejít..a teď, když to dospělo až do téhle fáze s tím nechce mít nic společného a chce se zbavit toho "problému". Jenže tohle přece není řešení..tedy ano, je, ale za jakou cenu.

Vím, že to v dnešní době není jednoduché a že je těžké zajistit sebe i celou rodinu. Je důležité brát v potaz, jestli má člověk peníze, zázemí, stálého partnera a případně podporu rodiny, která mu pomůže. A také to, jestli by tohoto rozhodnutí později nelitoval. Jedna žena z dvaceti po potratu už nemůže mít děti. Já osobně si myslím, že je to otázkou názoru, ale pravděpodobně bych na něj nešla. Bála bych se, že už třeba mít děti nebudu. A asi bych nedokázala zabít toho malého drobečka, který za nic nemůže. Snažila bych se to zvládnout. Ale jak říkám, je to věc názoru, víry, vyspělosti a o tom, jaké má člověk hodnoty.. Samozřejmě jsou případy, ve kterých bych neváhala se rozhodnout pro potrat a to je znásilnění. Kdo by chtěl na tak traumatizující zážitek vzpomínat při pohledu na dítě, které by třeba ani nedokázal mít rád? V ostatních případech jsem ale proti. Věřím, že se to vždycky dá nějak udělat a člověk by měl tuto situaci brát zodpovědně a postavit se k ní čelem. A i v případě mladické nerozvážnosti..