Jednou dole, jednou nahoře

17. listopadu 2013 v 16:31 | Myška |  Ze života
Vím, že jsem se teď delší dobu odmlčela, ale ono se pořád něco dělo. Začátek praxe byl těžkej, protože jsem přišla domu a padla únavou do postele. Minimálně první tejden. Druhej tejden jsem byla nemocná a třetí tejden si nahrazuju zameškaný hodiny 12ti hodinovýma směnama,takže je to docela hardcore. Teď mě čeká ještě poslední týden na interně a pak další měsíc na chirurgii.

Abych to tak nějak shrnula...zažila jsem na týhle praxi vítězství i pády, první opravdový konflikty se sestrama, chvíle nefalšovanýho vzteku, ale i momenty, které mi vykouzlily úsměv na tváři. Práce s lidmi není jednoduchá a už vůbec není jednoduché být součástí nesourodého týmu, ve kterém jsou lidé na ostří nože. Ale to je všude. Vždycky bude někdo, kdo se Vám to bude snažit znepříjemnit. A pokud máte štěstí na to, že máte tak blbej pohled jako já a jste nepříjemní už na pohled, tak máte na problémy zaděláno ještě než otevřete pusu. No neni lehký po světě chodit s takovymhle xichtem..

Uvědomila jsem si dalších plno věcí, které bych v pracovním či osobním životě chtěla a nechtěla. Je těžký nepřenášet únavu z práce nebo vztek, na druhý okolo Vás. Když jsem unavená, vytočí mě snad uplně všechno a na nic nemám náladu. Poslední dobou jsem byla nepříjemná skoro pořád, protože na mě toho bylo moc. A když se sejdou dva lidi, který maj ve stejnou chvíli stejně hektickej život, tak je zle.. Ale právě v takovejch chvílích bych potřebovala slyšet něco hezkýho, co mi zvedne náladu. Abych věděla, že přijdu domu a bude tam na mě někdo čekat..a v tu chvíli všechny starosti pominou. Že mě někdo obejme a uklidní mě, že všechno bude dobrý, protože jsme teď spolu a že všechno zvládnu...teď na mě doma čeká akorát tak muj kocour Matýsek. :)
 


Komentáře

1 Lů | Web | 17. listopadu 2013 v 20:41 | Reagovat

Ano, sice jsou to jako praxe, ale spíš jde o ty exkurze, ve většině zařízení. Až v druhým semestru si každý vybereme zařízení, ve kterém se nám líbilo nejvíc.. a tam půjdeme na souvislou, 3 týdenní praxi. ;)
A děkuji moc! :)

Nadpis skvěle sedí, připomíná mi to mé poslední dny. :/

Nemoc přijde většinou v tu nejmíň vhodnou dobu, to mě mrzí, že si to teď musíš nahrazovat a že toho máš tolik. Snad to zvládneš! ;)

No, to taky znám. Někdy jsou lidi vážně... (nenacházím správná slova). Ale V nemocnici jsem zažila taky plno sester, které nám dělaly "naschvály". To je potom těžký.. já jsem člověk, který si nechá všechno líbit.. a toho lidé z vyšších pozic taky dost využívají, pokud si toho všimnou. :/
Jsem ráda, že jsem si teď zvolila jiný obor.. a zatím jsem spokojená... zatím jsem (naštěstí) nikde nezažila špatný kolektiv, všude byli o sto procent milejší než v nemocnicích, kam jsem chodila na střední.

A ten poslední odstavec mluví za vše.
Mám to stejně jako ty. Jsem poslední dobou taky taková.. a taky mě snadno něco vytočí. A to potom člověk hrozně potřebuje nějakou oporu, někoho, za kým doma přijde a je dobře.. :(
Mě doma teď tak nějak nečeká nikdo takový. Poslední dobou přijdu domů (no.. rok bydlím s přítelem).. a bývá to ještě horší, jsme na sebe akorát tak uražený každou chvíli a tak. :)) To na náladě nepřidá, spíš naopak...

2 Aailyyn Aailyyn | Web | 21. listopadu 2013 v 12:04 | Reagovat

Ono nevadí, když se sejdou dva takového založení. Spíš to záleží, jak si dokážete vyhovět. Někdo se fakt neumí usmát a říct: "Jo, jsem úplně vyřízený, ale to bude dobrý." To je v pohodě, nejsme roboti a každý z nás snáší stres jinak. Taky jsem z těch, co vraždí pohledem už napřed, když fakt nemají den. Pak je nejlepší mě prostě nechat. Dokážu si o to říct: "Hele, nezlob se, není mi valně, nechci o tom mluvit, potřebuju být sama" a vrátit se, když zase dokážu komunikovat a víc vnímat lidi kolem sebe. Druhá otázka je, jestli si pak vyhovět dva můžou a vůbec chtějí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama