Prosinec 2013

Vánoce

24. prosince 2013 v 19:07 | Myška |  Ze života
Vůně cukroví, záře plamínků svíček, plno světýlek, plno dobrot do bříška, dárečků...už jen ten sníh chybí. :) Nejhezčí je se ráno probudit a zjistit, že padá sníh. Dokáže to u mě navodit tu pravou vánoční atmosféru a když si k tomu pustím svoje oblíbené vánoční písničky, tak se docela i těšim.

Letos jsou ty naše vánoce ale takový dost zmatený...Ježíšek u nás chodil ráno, protože bychom se večer všichni doma nesešli. Navíc u nás teď bydlí přítel, takže jsou to pro mě první vánoce s někým jiným, než jenom s rodinou. Ikdyž je teda dneska u zbytku svojí rodiny, tak je to zvláštní pocit... Pořád mám pocit, že jsem si nezvykla na to, že ho tu mám. Ale teď když tu není, je mi po něm smutno. :)

Právě teď popíjím grog, poslouchám Mariah Carey - All I want for Christmas is you, očuchávám svojí vytouženou voňavku, kterou jsem dostala od Ježíška a je mi fajn. :) Ještě zvažuju, že si pustím film Láska nebeská, protože jsem ho včera nestihla. Pokojem mi voní Litsea Cubeba, vedle mě leží kočičák, kterýho drbu za uchem a užívám si klidu. Teda né tak uplně...kolem lítá ségra a šíleně zlobí. Kdyby tak Ježíšek naděloval nějakej speciální lektvar, kterej by zlobivý děti měnil na hodný..to by bylo něco.

Doufám, že se všichni máte krásně, nikdo Vás nezlobí a užíváte si pohody. Přeju všem krásné vánoce, plno nádherných dárků od Ježíška, plná bříška nacpaná všemi těmi dobrotami a vše co si jen člověk může přát. :)


Každý potřebuje někam patřit..

16. prosince 2013 v 18:24 | Myška |  Téma týdne
Mít někoho, o koho se může opřít. Někoho, kdo se o něj postará, když na to nebude sám stačit. Někdy takového člověka hledáme celý život a stále nenacházíme. Ztrácíme naději a přestáváme doufat ve vlastní štěstí. Sníme o tom, že budeme s někým žít, založíme velkou rodinu a nic nám nebude chybět.

Bohužel, v dnešní době je to úplně naopak. Lidé chtějí moc a mnohdy nejsou ochotní obětovat ani to málo. Myslí jenom na sebe a zvykli si upřednostňovat svoje zájmy, před zájmy těch druhých. Nedokáží se přizpůsobit, jednají impulzivně a bezmyšlenkovitě. Proto spousta vztahů končí rozchodem, jakmile se objeví první problém nebo nějaká neshoda. Dnešní mladí lidé se nechtějí přizpůsobovat, nechtějí nic řešit a za každou cenu se snaží dávat najevo, že oni jsou ti, co mají navrch.

Někdy si myslíme, že jsme našli člověka, se kterým bychom chtěli strávit zbytek života. Po jeho boku zestárnout, řešit s ním každodenní starosti a ráno se vedle něj probouzet. Ale co když zjistíte, že ten člověk, kterého milujete, vám z ničeho nic zasadí ránu do zad? Zarazíte se, nechápavě se na něj díváte a řikáte si "Proč?"..

Dneska propouštěli po čtyřech měsících z nemocnice pána, kterému bylo něco kolem 60 a ještě v červenci tohoto roku, byl zdravý a na nikom nezávislý. Bohužel, v létě si spálil nohy o rozpálené dlaždičky od slunce u bazénu a tím to všechno začalo . Protože je diabetik, prasklé puchýře se mu nehojily a noha začala postupně odumírat. Museli mu ji uříznout. Už jen tohle je věc, se kterou se každý člověk jen tak nevyrovná a trvá to strašně dlouho, než v sobě najde novou chuť žít. Když jsem přišla poprvé na praxi, pán byl první týden na JIPce a vypadal špatně. Další týden ho přeložili na oddělení, ale pořád to nevypadalo moc nadějně. Jednou o vizitu s ním mluvil doktor a nařídil mu, že se musí snažit, protože není tak starý a on by ho chtěl taky někdy propustit domů. Asi se v pánovi něco zlomilo, protože se začal snažit, začal vtipkovat a bylo na něm vidět, že se cítí lépe. Těšil se, že si ho vezme žena s rodinou na vánoce konečně domů...Jenže ona řekla, že ho tam nechce, že má bolavé koleno. Co by si s ním prý sama počala, že prý se vůbec nesnaží a nechodí, tak ať ho dají na LDNku. Tohle ho položilo na úplný dno. Rozplakal se a prosil, ať ho tam nedávají, že chce domů..

Teď je na pokoji na LDNce sám.. Rezignoval a já se mu ani nedivím. Když po čtyřech měsících můžete jít domů a vaše rodina vás odmítne, že se o vás nechce starat.. A vy najednou vidíte, jak zlí k vám dokážou být. Bez ostychu vám dají najevo, že jste pro ně jenom přítěž..a to nechce slyšet nikdo, rozhodně ne o Vánocích.

Všichni potřebujeme vědět, že nás má někdo rád. Aspoň jednou denně to potřebujeme slyšet. A taky obejmout a být pochváleni. Cítit porozumění, lásku a to, že jsme pro někoho nepostradatelní. Málokdo říká nahlas "Mám Tě rád" nebo "Miluji Tě"..a ve chvíli kdy to chtějí říct, už je pozdě. Měli bychom si všichni dávat víc najevo, co k sobě cítíme a jak je nám spolu dobře, protože jestli to půjde takhle dál, tak mezi námi budou samí egoisté a lidé si k sobě cestu už jen tak nenajdou..

Začínám brát za vděk pracovními úkoly..

10. prosince 2013 v 18:03 | Myška |  Ze života
Půl roku uplynulo jako voda a za chvíli mě čeká další zkouškový. Jenže se teď sešlo víc věcí najednou a já vůbec nevim kde mi hlava stojí.. Nic nestíhám, jsem unavená a výčet mých denních čiností se smrsknul na praxi, oběd a spánek. Budu doufat, že se to s příchodem nového roku 2014 zlepší, jinak se asi zbláznim.

Budu si radši namlouvat, že je to opravdu tou "nešťastnou" 13 a že bude zase dobře. V nemocnici lidi umíraj jak na běžícím páse..to jsem snad ještě nezažila. Každej druhej má ucpaný tepny, někdy až v malý pánvi, takže jim amputujou nohu a jejich stav se dočasně zlepší. Pak se opakuje třeba to samý s tou druhou nohou a nakonec umřou. To je fakt happy end. Hlavně teď před vánocema je to fakt úžasný. A ještě když do toho máte den blbec, všechno se vám sype pod rukama a nic vám nejde, tak ani doma nemáte klid.. Nesnášim, když si na mě všichni vylejvaj vztek a odnášim věci, který jsem neudělala. Udělali si ze mě kyblíček na svoje nervy a duševní bolístky a to se mi fakt nelíbí. Nikdo nevidí, že mám taky nějaký starosti, že mě něco trápí a tak proč si nerejpnout. Inu, kdo je slepej k problémům druhejch, nemůže čekat, že já se budu chovat jinak. Přece to, že nenadávám, když nadávaj všichni okolo a snažim se je nějak uklidnit, neznamená, že já se nenervuju a že to se mnou nic nedělá. Lidi jsou v dnešní době strašně sobecký a vidí jenom to, co oni chtěj. A pak to na tom světě taky vypadá..

Jediný, co mi teď dokáže vykouzlit úsměv na tváři je to, že teď bydlím s přítelem. Teda on bydlí u nás no. Sice k tomu došlo za nepříjemných okolností, ale o to víc se těšim domu, protože vim, že večer budeme spolu. Uznávám, že i tohle je stresující, jak pro moje rodiče, tak i pro nás, ale bohužel se s tím nedá nic dělat. Hledání bytu neni zas tak jednoduchý.

A jak jste na tom vy? Taky máte pocit, že je to teď před vánocema hektický víc než kdy jindy? Asi bych si měla pořídit obraceč času, abych všechno stíhala.. Věřím, že by to byla výhodná koupě. :)