Březen 2014

Máte někdo recept na zklidnění?

22. března 2014 v 18:00 | Myška |  Ze života
Už asi druhej nebo třetí den se mnou lomcuje vztek. A né, opravdu to není hormonama. Nevím, jestli jsem se blbě vyspala, nebo čim to je....ale je to strašný. Jsem vzteklá až hrůza. Vadí mi když soused řeže motorovkou dřevo, když na mě někdo mluví, když hraje televize, jsem na všechny hnusná... Já nevim no, ale myslela jsem si,že tenhle novej rok bude lepší a zatim to tak moc nevypadá.

Za týden mě čeká znovu praxe a vůbec se mi tam nechce. Nemám na ty lidi náladu. Asi jsem se z podzimní únavy přehoupla rovnou do tý jarní, protože bych furt spala. A nebo je možný, že jsem medvěd a muj zimní spánek ještě neskončil. Pořád si jenom stěžuju a nic mě nebaví. Už nevim co s tim..přece takováhle nemůžu bejt pořád. Proto ani sem moc nepíšu....nechci psát pořád o tom, jak je to všechno strašný, ikdyž to stejně dělám. Jen se snažim počet těchhle článků eliminovat.

Taky přemejšlim nad tématem absolventský práce a nějak si pořád nemůžu vybrat. A už vůbec si nedovedu představit, že bych o něčem napsala 30 nebo 40 stránek čistýho textu. Sice mi slohovky vždycky šly, ale tohle je něco jinýho...zvládla jsem napsat maximálně 15 stránek seminární práce a to i s tou úvodní. Je to šílený a zajímalo by mě jak to nakonec zvládnu a taky jestli se budu pyšnit titulem DiS. za jménem. No, uvidíme..

Kdybyste měl někdo nějakej recept, jak přestat bejt naštvaná na všechno živý i neživý, tak dejte vědět...určitě to vyzkoušim. :)

Když je všechno na hlavu..

2. března 2014 v 16:10 | Myška |  Ze života
Už toho všeho začínám mít nějak dost.. Nebo spíš toho mám dost už delší dobu a nějak jsem se snažila to přehlížet a dělala, že se nic neděje. Všichni okolo mně maj pořád blbou náladu a jsou protivní, jenom já jsem se snažila bejt na ně milá a namlouvala si, že všechno bude ok.

Už mě nebaví bejt milá a usmívat se, protože mi to nikdo neoplácí. Chápu, že maj všichni svoje problémy, a tak se soustředí hlavně na ně, ale já si pak připadám jak na druhý koleji. Protože moje problémy nikoho nezajímaj. Nebaví mě věčný hádky s mámou kvůli kocourovi. Jako opravdu si nebudu brát kocoura do přepravky pokaždý když někam jdu, aby nebyl s ní a ségrou doma. Protože ségra ho jenom tejrá a už několik let jí to nemůžeme vysvětlit,že se kočce neubližuje.

Taky mě nebaví se s ní hádat kvůli ségře, že se s ní neučí nikdo jinej, že je s ní sama doma. A taky kvůli úklidu. Ano, přiznávám, kašlu tu už totálně na všechno, protože tu taky nikdo nic pořádně nedělá a taky jsou kvůli tomu zbytečný hádky, takže za to můžu i z části já. Nebaví mě prostě nic. Všechno mě uplně neuvěřitelně **** a to je ještě slabý slovo. Jenže nejhorší je, že s tim ani nemůžu nic udělat. Odstěhovat se nemůžu, protože si to nemůžu po finanční stránce dovolit, přerušit studium taky nemůžu, abych si našla práci, protože nemám jistotu, že jí hned seženu.

A taky se bojim, že jsem nemocná. V úterý jdu na malej zákrok a pak budu čekat na výsledky histologie. Už teď mi nic dlouhou dobu nevychází a jestli výsledky nedopanou dobře, tak se mi asi zhroutí svět uplně. Je ve mně uplně malá dušička, ale co nadělám. Nejhorší je to čekání...ta bezmoc, že člověk nemůže teď nic víc udělat. Na druhou stranu je to fajn, protože dokud člověk neví co mu je, tak ho to tolik netrápí.

Potřebovala bych obejmout, vybrečet se ze všeho do poslední slzy a vidět, že ikdyž se všechno kazí a všechno je špatný, že mě lidi okolo maj rádi a že bude dobře. Prostě cejtit ten obrovskej příval lásky a pochopení...A taky bych si potřebovala dát od všeho voraz a odjet někam do přírody a na nic nemyslet. Jenže to bohužel nejde. Nezbývá mi nic jinýho než zamáčknout slzy a snažit se jít dál a všechno to tiše trpět, protože slabí jedinci to v životě nemaj lehký..