Duben 2014

Elton John - Your Song (Piano cover by Jake Coco)

27. dubna 2014 v 21:31 | Myška |  Muzika
K týhle písničce mě přivedl můj přítel, po pár přehráních jsem si jí fakt oblíbila. :) Někdy jsou covery lepší jak originály, někdy ne. Posuďte sami. :)


Bojíte se pavouků?

27. dubna 2014 v 20:38 | Myška |  Ze života
Já teda jo. Strach je asi špatný slovo, je to spíš obrovská fóbie. Už jen ta představa, že příroda stvořila něco tak divnýho (někdy i chlupatýho) s tolika nožičkama. Jo já vim, né každej se povede a kdybychom to brali z pohledu pavouků, tak se jim třeba taky líbit nebudem. Ale narovinu, tohle si příroda klidně mohla odpustit..

Myslela jsem si, že nic horšího než ledová sprcha mě dneska v koupelně nepotká, ale bohužel. Už jsem se oblíkala a sbírala ručníky z pračky, že je dám na topení a v tom na mě z pod jednoho ručníku vykouklo několik nožiček..Normálně to zvládám bez ječení a bez přehnanejch scén, ale teď jsem se tomu neubránila a zaječela. Vycouvala z koupelny a dívala se jak slezl dolů po pračce a schoval se pod podložku u vany. Ááá...bože..kdyby to bylo nějaký jiný zvířátko, tak by mi to nevadilo, ale pavouk? :(

Minule jsem z pokoje slyšela debatu mamky se ségrou. Mamka: "Kde máš toho pavouka?" Ségra: "Támhle nahoře." Asi za deset minut pro mě do pokoje přišla mamka s tim, ať jdu něco udělat s tim velkym pavoukem, co ségře slezl po zdi do postele. Tak jsme se dohodly, že ho vysajem, ale upozorňovala jsem jí, že se říká, že z toho vysavače vylejzaj. U postele jí povídám: "Já odkreju deku, ty ho vcucneš do tý hadice od vysavače a bude to." No a mamka souhlasila. Tak jsem odkryla deku a řikám jí, jestli mi podá ten vysavač a ona normálně zdrhla! Tak jsem ho chtěla rychle vcucnout, ale prostě jak byl velkej, tak ho ani ten vysavač nechtěl pozřít. Nakonec jsem povedlo a já stála ještě asi dvě minuty s tou hadicí vzhůru, abych si byla jistá, že se dostal tam kam měl. Byla jsem na sebe náležitě pyšná, že jsem to takhle ustála a neutekla. Ta představa, že by takovejhle velkej pavouk měl cestovat někde po bytě byla vyjímečně silnější než můj strach. Mamka šla pak vysypat vysavač do koše a rychle zavazovala pytel, když v tom se ozvalo: "Ááá...ono to tam leze!" Posadila si ten pytel s odpadkama na kuchyňskou linku a izolepou se snažila kolem dokola zalepit ten vršek, aby ten pavouk neměl kam utýct. Byla to bezva podívaná. S pavoukem konečně bojoval někdo jinej,než já. :D

A jaký máte zkušenosti s pavoukama vy? Už vám taky překvapili nějaký nepříjemný překvápko?

Jen trošku štěstí, prosím..

26. dubna 2014 v 21:42 | Myška |  Ze života
Nálada se mění po třech dnech, počasí po čtyřech. Nebo se to tak aspoň říká. Ale víte někdo kdy se mění smolný dny na ty šťastný?

Včera jsem na praxi málem způsobila škodu za desetitisíce. Otevírala jsem okno a shodila dávkovač na podlahu. Nevim jestli jsem nepřemejšlela nebo si neuvědomila, že tam je a že bych ho mohla shodit..ale najednou se ozvala strašná rána a přístroj začal ječet co mu síly stačily. No uža..hlavně se mi to stalo ještě před dvouma pacientkama. Přišla staniční se sestřičkou se slovy "No, doufám že jste to rozbila.". Myslim, že nemusim dodávat, že by se ve mě krve nedořezal. Už mi v hlavě lítaly myšlenky na to, kolik to asi stojí,jestli to budu muset zaplatit nebo jestli se to bude nějak řešit. Byla jsem vděčná, že jsem v hodinách o právo dávala pozor a tak jsem věděla,že je sice možný že by to po mně chtěli zaplatit, ale nejspíš ne celou částku. Nicméně, přístroj kvílel dál. Později jsem se dozvěděla, že maj v sobě nějakou záložní baterii, která má zajistit, aby by to fungovalo ikdyby vypadl proud. Nakonec ho vypli, pak ho zapojili a tvářil se, že funguje. Tak doufám, že bude fungovat i dál. Pak už se tomu všichni smáli, ale mně teda bylo psychicky mizerně pořád. Snad si to ten dávkovač přes víkend nerozmyslel..

Den předtím jsem ztratila můj neoblíbenější tyrkysovej šátek s bílejma kytičkama. Koupila jsem si ho k narozeninám a díky mojí nezměřitelný blbosti jsem ho ztratila. Jen nevim jestli někde v parku když jsem ho dávala do bundy, nebo jsem ho nechala někde ve škole a nebo mi ho někdo ukradl. (Šatny se tam sice zamykají,ale krade se tam o sto šest.) Obrečela jsem ho a do teď mě to neskutečně žere. Jo já vim, teď si řikáte, že to byl jenom šátek za pár korun..jenže to nebyl obyčejnej šátek. Vlezla jsem do obchodu a najednou ho prostě viděla, na první pohled jsem se do něj zamilovala a řikala si, že ho prostě musim mít. Byl tak krásnej, jemnej (a né takovej ten kýčovitě křiklavej a strakatej) a ikdyž jsem věděla,že nemůžu utrácet, tak jsem prostě věděla, že bez něj odejít nemůžu. Prostě pro mě byl fakt ten nejhezčí co jsem kdy někde viděla. No a teď už ho nemám.. :( A když jsem si ho chtěla jet do města koupit, protože jsem ho viděla na víc místech,tak ho nikde neměli. Koupila jsem si teda jinej,ale není to ono.. Nezbývá mi nic než doufat, že třeba jednou ho zase někde budou mít..


To je on..takhle je možná vidět špatně ta barva, ale prostě byl fakt hezkej. Takovej jednoduchej. :(

Přítel vyměnil noťas za profi foťák, tak fotí všechno co mu přijde pod ruku. Připadám si jak celebrita, kolem který neustále cvakají papparazi a dokumentují každý jejich krok. Už docela chápu, jak to dokáže bejt otravný, když vás někdo fotí jak smrkáte, jak si oblíkáte ponožky, když se protahujete..apod. Jedinej kocour pózuje bez odmlouvání, jen občas přivře očka kvůli blesku. A protože se taky říká, že kočičí kožíšek zmírní všechna trápení, tak Vám tady ukážu pár fotek toho našeho kočičáka. :)




Stalo se ve vagónu ČD

12. dubna 2014 v 10:11 | Myška |  Na dobrou náladu
Tento příběh jsem dneska zahlédla na facebooku, potom co ho sdílela jedna známá. Musím se s Vámi o něj podělit, přišlo mi to v tu chvíli místama fakt vtipný. :) Ale nevím, jak bych reagovala na místě té babičky....aneb jak dokážou být děti nevyzpytatelné.. :)

V kupé vlaku nás sedělo pět a na další zastávce k nám přistoupila mladistvě vypadající dáma s chlapcem, který jak se později ukázalo - nebyl syn, ale vnouček. Spořádaně jsme oba dva pustili na místa, která i navzdory špinavým oknům umožňovala hezký výhled na ubíhající, takřka jarní krajinu.

Chlapec chvíli pozoroval okolní svět. Ten ho ale omrzel, a tak začal očima těkat po kupé, až ho na stěně zaujala sprejem vyvedená kresba, které jsme si my dospělí ani nevšimli. Na umakartovém podkladu se skvěl červený kosočtverec s čárkou uprostřed. K dokonalému provedení měl daleko, ale malba svůj účel splnila, protože každý bezpečně poznal, o co se jedná. Až na malého chlapce.

"Babí, co je to tam namalovaný?" Pro něj neznámý druh "smajlika" ho zřejmě zaujal.
"Kde myslíš Kubíku?"
"No přece naproti nám, na stěně." Ukázal chlapec na nestydatou malůvku. Na čele jí vyskočila ustaraná vráska. I my ostatní zpozorněli a se špatně skrývanou škodolibostí vyčkávali, jak se ta dobrá žena se zapeklitou situací popere. Prala se statečně.
"To je...to je.." přemýšlela usilovně, čím ukojit vnoučkovu zvědavost, až jí osvítil duch svatý. " To je přece dráček!" zašvitořila s líbezným úsměvem a nás, škodolibce, obdařila vítězoslavným pohledem. Zdálo se, že trapas je zažehnán, atmosféra v kupé se opět uvolnila a všichni přítomní se vrátili ke svým myšlenkám. Ne však chlapec..