Květen 2014

Učení, mučení..

31. května 2014 v 13:46 | Myška |  Ze života
Už jsem udělala všechno co se dalo (vykoupala se, oholila si nohy a namazala je krémem, umyla vlasy, vyčistila xicht..) a teď mi nezbývá nic jiného než se jít učit. Ještě si teda snim zeleninovej salát k obědu a možná nalakuju nehty, ale pak už se tomu učení fakt nevyhnu.

Zjistila jsem, že když je mi mizerně, tak mi pomůže, když si jeden den (nebo aspoň část) vymezim k tomu, abych se věnovala sama sobě a dělala všechny ty holčičí věci, abych byla krásná. Nevim jestli to pomáhá, ale na psychiku určitě. Takže je mi líp a i jsem schopná se dneska něco naučit..ale když mně se tááák nechce. :( Nevim co budu dělat příští rok, až budu psát tu diplomku. Ikdyž na tu se docela těšim. Jen mě nebaví tyhle průběžný zkoušky..a to jsem je v prváku tak žrala a byla nadšená.

No nic, dojedla jsem salát, takže budu muset začít.. Jen se o něco líp oblíknu, protože ikdyž venku svítí sluníčko,tak tim otevřenym oknem to docela fouká. A budu se pořádně přemlouvat, abych nešla spát, když mi bude tak hezky teplo. :D Matýsek taky chrupe celej den v posteli. Jak já těm kočkám závidim, že když chtěj, tak můžou celej den proležet a převalovat se z jedný strany na druhou.

Nevíte někdo, jestli ta ginko biloba pomáhá při učení? Někdo říkal, že ho po tom bolí hlava...Přemejšlela jsem, že bych to vyzkoušela.

Smůla

30. května 2014 v 20:07 | Myška |  Ze života
Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Taky se Vám někdy tak moc smůla lepí na paty, že byste to nejradši zabalili a schoulili se v tom nejzazším rohu svého pokoje a už nevylezli? Já bych to teď právě nejradši udělala, ale bohužel mám zkouškový, takže se musim učit. Jenže mi to samozřejmě nejde, protože myslim uplně na jiný věci.. Snad to stihnu no, mám ty otázky rozvržený do zbývajících dní, takže když začnu zítra, měla bych aspoň většinu stihnout. Tedy pokud začnu být zase při smyslech.

Každýmu z nás už určitě někdy spadl telefon na zem a ve většině případech to ve zdraví přežil, maximálně s nějakym škrábancem. Jenže když Vám spadne iphone, je to průšvih. Podotýkám, že to taky ve zdraví přežil, jen asi po půl hodině od pádu na něm začalo svítit to světýlko u blesku a nešlo vypnout a telefon se začal zahřívat. I po vypnutí světýlko svítilo. Někdo si řekne, že to je jen telefon, ale bohužel..je to Iphone, je to Apple a poklad mého přítele. Doufám, že to půjde opravit a nebude si kvůli mně muset kupovat novej mobil. Jinak by mě asi sežral za živa...nebyla by dovolená, žádnej výlet nic. Mrzí mě to, možná ani neví jak moc...a ještě víc to, že se mnou kvůli tomu nemluví. Odjel na nějakou akci fotit do Jablonce a celej den se mi prakticky neozval. Možná, že to maj tak nabitý, že nemá čas a nebo je na mě fakt naštvanej. Ale s tim bohužel nic neudělám... Nejhorší je, že na něj pořád myslim a nedokážu se učit, ani se na cokoliv soustředit. Je pryč a nechal mě tu samotnou s mejma myšlenkama, co mě užíraj za živa. Takže pokud všechno dobře dopadne a telefon se opraví, tak můžu říct, že jsem si to fakt musela vyžrat do poslední chvilky..

Pamatujete si ještě šmouly? Byl tam šmoula Nešika. Nic se mu nedařilo, všem všechno překazil nebo rozbil a byl z toho pak smutnej. Jenže ostatní se na něj taky zlobili, přitom za to nemohl, že je takovej nemotora. A já ikdyž se snažim, abych nic nepokazila, tak se mi vždycky něco přihodí. Včera jsem měla den blbec, všechno mi padalo z ruky, byla jsem unavená a nepříjemná a řekla i pár věcí, který jsem tak nemyslela. Je mi to všechno hrozně líto..

Stýská se mi a přála bych si, aby tu přítel mohl být se mnou. Objal mě a klidně mi řekl, že jsem blbá, ale že už se na mě nezlobí. A taky že si nemyslí, že jsem zlá..ikdyž mi to včera řekl, protože jsem plácla strašnou blbost, kterou jsem nemyslela uplně vážně. Nemám ráda to čekání a myšlenky, který se nedaj zastavit. Hlavně ať se ozve a normálně se mnou mluví, ikdyž je naštvanej.. Miluju ho a nemám ráda, když se na mě zlobí.. :(

Asi jinej gang,co?

5. května 2014 v 15:47 | Myška |  Ze života
Vždycky jsem byla jiná. Po několika nevydařených pokusech zapadnout jsem si uvědomila, že i chci být jiná. Být něčím vyjímečná a nejít s davem. Nechci chodit oblíkaná podle poslední módy, kupovat si drahý a zbytečný věci a mít všechno na co si vzpomenu. Nechci poslouchat určitej druh muziky nebo se zajímat o věci, o který se člověk zajímat musí, protože to prostě někdo řekl.

Je důležitý si uvědomit, jací jste a kým chcete být. Ujasnit si, že chcete být sami sebou a za to, že jdete proti proudu si ponesete následky. Být na sebe hrdí, na svoje názory, myšlenky a nestydět se za ně. Jenže to se snadno řekne, ale hůř dělá. Myslela jsem si, že jsem silná. Vždycky jsem to všechno nějak překonala, ale nejspíš ty drobnůstky zanechávaj šrámy na duši. Věříte a jste přesvědčení, že Vás nic nerozhodí. Je Vám jedno co si o Vás ostatní lidi myslí, protože to není důležité. Zajímají Vás pouze lidé, kteří za to stojí. Ale pak najednou bum..Připadáte si jako kdyby tu ochranou zeď, kterou jste si kolem sebe vytvořili, najednou někdo zboural. Ale protože jste nevěnovali pozornost tomu, že se ta zeď tu a tam drolí, odsoudili jste jí k tomu, aby spadla. Tak dlouho Vás něco nahlodává a Vy děláte, že to nevidíte. Řeknete si, že to přejde a fungujete dál. Ale ono to nepřejde...Pokud nejste dost silní. Jenže i zeď toho nejodolnějšího z nás se časem obouchá, začne se drolit a budou z ní odpadávat drobné kamínky..později větší, až se sesype celá.

Najednou si člověk připadá jako nahý. Svět a ochranu kterou si kolem sebe budoval je pryč. Je mnohem snazší na Vás zaútočit a zasadit Vám smrtící ránu. A tak tam sedíte schoulení v klubíčku, rukama objímáte kolena a pláčete.. Jste nešťastní a ptáte se sami sebe: "Proč zrovna já? Proč zase já?". Ale nikdo Vám neodpovídá..a tak čekáte. Na nějaké znamení, vnuknutí myšlenky...na cokoliv, co by Vám pomohlo zmírnit trápení. Nechápete, proč zrovna Vy, kteří nikomu nic neděláte, jste hodní a (opravdu) nepomlouváte, každýmu pomůžete a jste asi až blbý se svou laskavostí..proč si o Vás všichni myslí jak jste nesnesitelní? A lidé se kterými přijdete do kontaktu se s Vámi normálně baví a za rohem hned vymýšlejí, co by o kom strašného řekli.. Říkáte si, proč zrovna Vás se rozhodli všichni odepsat, na základě nějakého předsudku, který nemají nijak podložený. Dozvídáte se, jací údajně jste, ale přitom Vás ten dotyčný ještě ani nepoznal. Nedal Vám šanci mu ukázat, co ve Vás je a raději si převzal názor druhého. Tohle prostě mrzí a bolí...jak se pak člověk má chovat normálně. Ale kdo vlastně určuje to, co je normální? Takže musíte začít zase od začátku a postavit si novou zeď. Stabilnější, silnější a odolnější vůči okolí..